andulky

 

 

                               

 

 

 

 

1.ZOBÁK
Ačkoli se ptačí hlava skládá z několika rozdílných anatomických částí, nejnápadnější je zobák. Je to znak, který nejvíce odlišuje ptačí hlavu od hlavy jiných zvířat jako je pes či ještěrka.

Zobák se skládá z kostí horní a dolní čelisti (maxila a mandibula) a rohovitého povrchu na těchto kostech. Rohovitá keratinizovaná tkáň tvořící povrch zobáku se souhrnně nazývá rhamfotheka (horní část je pak rhinotheka, dolní gnathotheka). Tato tkáň neustále roste a mění se, i když ne zcela zřejmě při pozorování pouhým okem. Tkáň samotná je modifikovaná pokožka a lze ji považovat za silnou kůži pokrývající čelistní kosti zobáku.

Podle typu ptáka je celý zobák měkký a poddajný(např. u měkkozobých), nebo může mít část tvrdou, část měkkou (např. husy a kachny mají tvrdou špičku, zbytek zobáku je měkký) či je celý zobák tvrdý (jako je tomu u papoušků). Zobák se neustále opotřebovává žvýkáním, hrabáním v zemi či odíráním. Papouščí zobák roste rychlostí 0,6 – 1,2cm za měsíc.

Zobák funguje jako ptačí rty a zuby. Umožňuje ptákům uživit sebe i mláďata, stavět hnízda či pečovat o peří, může to však být i nástroj obrany. Zobáky různých ptačích druhů jsou adaptovány na rozdílný způsob života a typ potravy. Např. zobák datla je uzpůsoben na vytesávání otvorů do dřeva, papouščí zobák umí rozlousknout tvrdé skořápky ořechů, lelek má okolo širokého zobáku malé štětiny umožňující chytání hmyzu, ústřičník pomocí svého nástroje dokonale otvírá lastury škeblí, vakovitá část zobáku pelikánů se výborně hodí na chytání ryb. Nejpozoruhodnějšími zobáky jsou zobáky tukanů a naprosto jim nepříbuzných zoborožců. Jsou obdivuhodné nejen svou velikostí, ale také nápadným, pestrým zbarvením. Zobák působí mohutně, je však velmi lehký, neboť je zcela dutý, tvořený tenkou kostěnnou trámčinou.

Mnoho ptáků má na špičce zobáku vyvinutý zvláštní orgán, který obsahuje velmi citlivé buňky, reagující na vibrace a pomáhající při identifikaci potravy. Orgán je umístěn na horní a dolní čelisti. Jeho velikost a stupeň vývoje se druh od druhu liší, v závislosti na metodě získávání potravy. Některé skupiny ptáků používající zobák převážně ke klobání, např. měkkozobí (Columbiformes – holubi, hrdličky, aj.) a pěvci (Passeriformes – kanár, pěnkava, aj.) nemají tyto struktury vyvinuté. U papoušků (Psittaformes) se předpokládá velká senzitivita zobáku. Orgán je u nich více vyvinut na dolní čelisti. Jeho přítomnost si však zároveň vynutíla určité vývojové změny na zobáku, jinak by pták mohl trpět zbytečnou bolestí či neklidem. To je častý nešťastný případ u drůbeže, kde je někdy třeba odstranit třetinu až polovinu horní části zobáku, aby se zabránilo oškubávání peří nebo kanibalismu.

Umístění ptačích nozder, brány do dýchacího ústrojí, se také u jednotlivých druhů liší. Nozdry se mohou nacházet na vrchu, po stranách či na špičce horní poloviny zobáku. Malý kousek tkáně uvnitř nozder se nazývá oprkulum. Není přítomno u všech ptáků. Jeho funkce je totožná s funkcí nosních chloupků u savců – zadržet cizí částice při vstupu

do nosní dutiny. Někteří ptáci jako např. papoušci a holubi mají nozdry na vrcholu zobáku při jeho bázi a jsou obklopeny měkkiou tkání zvanou ozobí. Je to vlastně součást horní čelisti, která však zůstává měkká. Nemají ho všichni ptáci, může být holé nebo naopak porostlé peřím.

Zvláštní dočasnou strukturou na zobáku líhnoucích se mláďat je vaječný zub, umístěný na špičce horní čelisti zobáku. Mládě jeho pomocí prorazí skořápku a uvolní se ven. Vaječný zub setrvá na zobáčku mláděte asi jeden týden po vylíhnutí, potom zmizí. Je tvořený keratinózní tkání, stejně jako rhamfotheka. Není to pravý zub, jaký mají savci, někteří hadi a ještěrky, neboť postrádá cement a dentin.

Zabarvení zobáku se u některých druhů s věkem mění. Jak pták dospívá, zbarvení nedospělého ptáka přechází v zbarvení dospělého jedince. Je to jev vyskytující se např. u korel a eklektusů.
Péče o zobák: Normálně vyvinutý zobák není třeba zastřihovat. Obvyklé opotřebovávání a škrábance způsobené denní činností

ptáka jsou dostatečné na udržování zobáku v optimální délce. Povrch zobáku je dostatečně uzpůsobený k obvyklému odírání a opotřebovávání.

 

 

 

2. OČI
U mnoha druhů ptáků jsou oči velké a nápadné vzhledem k ostatním částem hlavy. Velké oči s vynikajícím viděním pomáhají ptákům přežít a získávat potravu. Ptačí oči patří absolutně i relativně k největším u obratlovců. U některých druhů hmotnost očí převyšuje hmotnost mozku. Oči pštrosa afrického předstihují svou velikostí i oči slona. Při povrchním pohledu se nám ptačí oči nezdají tak velké, neboť rohovka a duhovka, kterou vidíme, představuje jen malou část oka.

Umístění očí na hlavě se liší podle druhu. U predátorů, jako jsou dravci (jestřábi, sovy, orli,...), se oči nacházejí více vepředu, což zmenšuje zorný úhel, ale za to zlepšuje prostorové vidění. Každé oko vnímá určitý předmět z jiného úhlu a živočich tak lépe analyzuje vzdálenosti a přesněji se zaměří na určitý objekt. Jiní ptáci, jako holubi či papošci, mají oči více po stranách hlavy. Mohou tak vnímat široké okolí kolem sebe v jednom okamžiku, ale je pro ně složitější vidět určitý objekt stejně přesně jako dravci. Musí se dívat na věc poze jedním okem - monokulárně. Obě oči pracují na sobě nezávisle.

Oči ptáků jsou obecně málo pohyblivé. Malou pohyblivost očních koulí nahrazuje velká pohyblivost krku. Sovy dovedou otočit hlavu téměř o 180o. Oči jsou bez ohledu na umístění na hlavě obklopeny svaly a prstencem malých překrývajících se kůstek (tzv. sklerotikální prstenec), které jsou oporou pro oční kouli. Jejich počet se pohybuje od 10 do 18, většina druhů jich má 14 či 15.

Povrch oka chrání dvě oční víčka – horní a dolní, která se obvykle zavírají pouze při spánku. Pro mrkání je vyvinuto ještě třetí víčko – mžurka. Tím se ptáci liší od savců, u nichž je mrkání funkcí horního víčka. Mžurka je ukrytá na vnitřní straně oka bližší k zobáku pod dolním víčkem. Vylučuje sekret zvlhčující a čistící rohovku – povrchovou vrstvu oka. U některých druhů je toto víčko průhledné nebo má průhledné okénko. To umožňuje ptákům létat nebo se potápět s víčkem zavřeným, chránícím tak oko. Mžurka má tedy podobnou funkci jako kontaktní čočky nebo brýle. U většiny ptáků je dolní víčko pohyblivější než horní a tímto víčkem pták zavírá oči. Výjimkou jsou sovy, papoušci, střízlíci a skorci, kteří si zakrývají oči víčkem horním, a snad právě proto jsou sovy považovány za zosobnění moudrosti. U krmivých ptáků (kteří potřebují dlouhé období péče, než se stanou soběstačnými) jsou při vylíhnutí oční víčka zavřená a obvykle se otvírají ve věku 14 dní. Místo očních řas má většina ptáků tuhá pera zvaná štětinová (řasy podobné jako mají savci lze najít u pštrosů, zoborožců a kakaduů). Štětinová pera jsou upevněna v očním víčku v senzorové kapsuli. Lze se domnívat, že mají podobnou funkci jako hmatové chlupy koček a to identifikovat okolní předměty.

Stejně jako u savců je i ptačí oko složeno z mnoha částí. Vnější část oka tvoří průhledná rohovka (cornea), která po stranách a na vnitřní části oka přechází v bělimu (sclera). Ta chrání oko a udržuje jeho tvar. Pod ní je cévní systém

vyživující oko (cévnatka – chorioidea). Duhovka (iris) je tenká tkáň složená z několika typů pigmentových buněk, hrající roli oční clony. Otvírání a zavírání zorničky je ovládáno pomocí svalů. Ptáci mění její velikost nejen při změnách intenzity světla, ale také při vzrušení či určitém rozladění. Amazoňani např. při vzrušení nebo agresivním vyladění viditelně mění velikost zorničky a doprovází to ještě roztahováním ocasních per. Buňky duhovky mohou produkovat mnoho barevných pigmentů v závislosti na věku, druhu a rodové příslušnosti. Ačkoli většina ptáků má tmavohnědou nebo černou duhovku, můžeme se setkat i s duhovkou žlutou, oranžovou, červenou, zelenou a modrou. Některé druhy měkkozobých (Columbiformes – holubi, hrdličky aj.) mění při vzrušení barvu očí. U papoušků je změna barvy očí spojena se změnou věku. Např. nedospělí jedinci kakadu bílého mají hnědou duhovku. Po dosažení dospělosti se duhovka samců zabarví na tmavohnědou, u samic na tmavočervenou. Jiným příkladem je papoušek žako. Mláďata na nás koukají světle šedýma očima, jejichž barva se postupně změní na tmavožlutou.

Nejvnitřnější vrstvou oka je sítnice (retina). Nalézají se v ní dva typy světločivých buněk – tyčinky a čípky. Tyčinky jsou odpovědné za vidění v noci, neboť jsou citlivé na intenzitu světla, a proto jich je více u nočních ptáků. Čípky zajišťují vnímání tvarů a barev. U denních živočichů hrají mnohem významnější roli než tyčinky. Denní

ptáci dokáží lépe rozeznávat detaily než savci, což je přičítáno komplexu rozvětvení čípků a způsobu, jakým jsou spojeny a také způsobu, jakým je signál z retiny veden do mozku. Dravci jako ptáci s nejvýkonnějšíma očima vidí 3 – 6krát ostřeji než člověk. Ptáci nás také předstihují i ve schopnosti registrovat pohyb. Jejich oči rozliší až 150 obrázků za sekundu. Nám při promítání filmu stačí jen 18 – 20 obrázků za sekundu, aby pohyb naprosto splynul. Ptáci však také registrují naprosto dokonale i nesmírně pomalý pohyb, např. pohyb po kružnici rychlostí 15o za hodinu. To jim pomáhá při kontrole zdánlivého postavení Slunce na obloze, parametru nezbytném pro orientaci podle slunečního kompasu.

 

 

 

3. SLUCH
Ucho ptáků má podobnou stavbu

jako ostatní obratlovci. Je tvořeno třemi částmi: vnější zvukovod, střední a vnitřní ucho. Na rozdíl od savců však ptáci z aerodynamických důvodů nemají ušní boltce. Ušní otvor je zakryt speciálním peřím, umožňujícím snadný průnik zvukových vln. Někteří ptáci, např. supi a pštrosi, nemají ušní otvory zakryté. Jiní, jako je sova pálená, mají pera uspořádána kolem ušních otvorů a ve tváři tak, aby dokázali přesněji lokalizovat zvuky soustředěním zvukových vln do ušního otvoru. Schopnost lokalizovat zvuky je nejlépe vyvinuta u nočních ptáků. U sov jsou ušní otvory umístěny mírně asymetricky. Sova tak lépe určí místo, odkud zvuk přichází.

U mláďat krmivých ptáků je ušní otvor překryt tenkou kožní membránou, která se otevírá ve věku dvou týdnů nebo déle.

Ptáci slyší přibližně v rozsahu jako člověk, hůře však vnímají nízké frekvence. Ptáci mají absolutní sluch a podobně jako u zrakových vjemů předstihují člověka i v časovém rozlišování jednotlivých signálů. Jejich rozlišovací schopnost je obecně desetkrát výkonnější. Tato vlastnost je důležitá zejména pro přesné určení směru odkud zvuk přichází. Vynikající je zejména u sov. Díky dokonalému sluchu dovedou ptáci poznávat druhé jedince podle harmonických tónů. Spolu s výbornou hudební pamětí je to předpoklad k zapamatování jak hlasu vlastního druhu, tak i cizích hlasů, které někteří ptáci dokonale napodobují.

 

 

 

4. CHEMICKÝ SMYSL - ČICH A CHUŤ
Otevřením ptačího zobáku se zpřístupní ústní dutina. V její horní části se nachází otvor, zvaný choana nebo-li vnitřní nozdra. Na okraji otvoru bývá několik vychlípenin, papil, nápadných u papoušků a hrabavých ptáků. Tvar a velikost choan se liší podle druhu. Choana spojuje dutinu ústní s dutinou nosní. Měkké patro u ptáků chybí. Nosní dutina je sídlo čichu, filtruje vdechnuté částice, dochází zde k výměně vzduchu a kondenzaci vodních par.
Schopnost čichu je u různých druhů ptáků rozdílná. Vynikající čich mají supi, díky tomu dokáží lokalizovat rozkládající se maso na velkou vzdálenost. Dále je čich dobře vyvinutý u trubkonosých (albatrosi, buřňáci,...), kiviů, potápek, jeřábů, kurovitých, holubů a lelků. Naopak špatný je čich u papoušků, veslonozích a pěvců. Pokud samice kajky postříká svá vejce výměškem slepých střev, stanou se svým pachem odporná rackům a vránám, kteří se jimi jinak běžně živí. Je také dokázáno, že kačer je schopen sledovat pach samice, který na něj působí jako afrodisiakum.

A jak je to s chuťovým smyslem u ptáků? Ptačí chuť je smysl horší, než u savců. U některých ptáků je na jazyku rohovitý obal a chuťové buňky jsou umístěny jen na kořeni jazyka, ve sliznici ústní dutiny a hltanu. Kolibříci a kystráčkové mají naopak chuťové papily na špičce jazyka, aby tak mohli lépe zkoumat kvalitu nektaru.Potkan má např. na jazyku až 17 000 chuťových papil, člověk 9000, sýkora modřinka jen 24, kur domácí 250 a papoušci 300 – 400. Přes malý počet chuťových pupenů jsou ptáci schopní se naučit pomocí chuti rozpoznat jedovatou či jinak nevhodnou potravu.